PALUBNÍ DENÍK SMÄDNÉHO MNICHA
Nazdar Velomyšáku,
tak ti tak po tý dovolený uklízím Velouše a pod spolujezdeckou sedačkou jsem našel palubní deník mého spolujezdce, který si (pokud mu to delirium tremens zrovna dovolilo) psal. Deník je celkem dost poničenej, je několikrát politej vínem a pivem a dvakrát pozvracenej, takže to musím luštit, ale snad se mi to povede dát na pokračování dohromady.
Takže nejdřív fakta:
So 5.7.2003 - Bába - hl.nádraží - nakládka 5 km
Ne 6.7.2003 - vykládka - Poprad - Spiš - Spišské podhradie - Spišský hrad - Levoča 80 km
Po 7.7.2003 - Levoča - Poprad - T.Lomnica - Starý Smokovec - T.Polianka - Štrbské pleso - Poprad - Levoča 120 km
Út 8.7.2003 - Levoča - Poprad - Lipt.Mikuláš - Lipt.Mara 140 km
St 9.7.2003 - Lipt.Mara, Lipt.Mikuláš - Dämenovská dolina - Jasná - Lipt.Mikuláš - Trstenná Oravica 140 km
Čt 10.7.2003 - Oravica - Trstenná - Zywec (PL) - Čadca 190 - 260 km
Pá 11.7.2003 - Čadca - Makov - Rožnov p.Radh. - Val.Meziřící - Olomouc - Litomyšl - Polička 200 km
So 12.7.2003 - Polička - Pernštejn - Žďár n.Sáz. 140 km
Ne 13.7.2003 - Žďár n.Sáz. - Kutná Hora - Čáslav - Praha - Bába 140 km
V rámci Slovač Tour 2003 byly překonány 4 klubové rekordy:
1/ Nejvyšší dosažená nadmořská výška strojem klubu - Štrbské pleso 1350 m.n.m. - všechny stroje
2/ Nejvzdálenější dosažená východní vzdálenost od Báby - Spišský hrad - všechny stroje
3/ Nejvíce závad na stroji 250 ccm - Pinďa, Blažus
4/ Nejdéle trvající cvrček - Krhounek 9 dní
...Tak a tady jsou první vyluštěné zápisky z palubního deníku:
PALUBNÍ DENÍK SMÄDNÉHO MNICHA
05.07.2003 - SRAZ
Tak už konečně vyrážíme, ještě musím schovat cigarety před máti, proplížit se pod balkónem, naskočit do stroje a vzhůru na Bábu .....
Po nekonečných opravách a úpravách je naše posádka oproti všem zažitým zvyklostem na srazu již o hodinu dříve, což ostatní nechápou, dokonce Koudelka nic neleští nebo nestříká stříbřenkou, a tak si konečně můžu po třech letech dát ještě před startem 5-6 piv na cestu na nádraží.
Mezitím postupně doráží všichni, včetně Matese, který s dvouma kuframa z třicátých let vypadá jako kdyby nastupoval do transportu. Ještě musí Statek s Krhounkem nahradit pár pojistek pětikorunama a můžeme vyrazit.
Asi po 40 minutách jízdy, kdy si posádky vychutnávají při jízdě Legerovou ulicí možná poslední chvilky, kdy jim na strojích vše funguje podle jejich představ, dorážíme na nákladovou sekci Hlavního nádraží. Trošku bloudíme, protože Olda si při svých předešlých návštěvách nestihl zapamatovat, kde je ta rampa. Naštěstí jsme rampu záhy objevili a můžeme pomalu začít nakládat. Spouštím svoji videokameru, kterou jsem několik dní pečlivě nabíjel, abych mohl natočit další ze série zábavných videokazet, kterou však vždy někdo ztratí. Zároveň zjišťuji, že ajzboňák, který má na starosti nakládku je můj spolužák, ze železničářský akademie, a že dokonce propadal ze stejných předmětů jako já. Dochází mi baterie do videokamery.
Zhruba za hodinu jsou stroje naloženy (Koudelka se neuvěřitelně už na potřetí trefil na rampu, která byla tak krátká, že z ní nestačil spadnout), a jdem se celně odbavit. Tam zjišťuju, že možná vůbec neodjedu, protože Koudelkovi chybí plná moc na zapůjčený techničák. Dostávám zlost a zároveň příšernou žízeň. Naštěstí nám plnou moc obratem vystaví Bob, a tak zlost pomíjí. Žízeň bohužel ne, a tak okamžitě jak je to možné, v čele s Matesem a Tetou vyrážím do nádražního kiosku, abych se uklidnil. Jenom nechápu proč po nás ten steward, tak nelibě pokukuje.
Mezitím druhá skupina pod vedením Piňdi a Dutýho pořádá frontální útok na Blažusův, zatím nekonečnej proviantní bágl. Zhruba po 30 minutách šíbování, se náš vagón ocitá na nástupišti č.2, kam před užaslé cestující mezinárodních rychlíků a již značně nervózního stewarda, přijíždí 7 báječných létajících strojů. Záhy doráží úderná kiosková brigáda, která je již vysílená hledáním ztraceného vagónu a proměňuje předposlední vagón mezinárodního rychlíku Praha - Poprad v antické orgie.
JÍZDA
Stewardovo zlé tušení se mění v černou noční můru a pomalu zjišťuje, co si to naložil do kupé 3,4,6. Nevím, a je mi to divné, ale s náma s Pepou Chrpou se nikdo o kupé nepere. Spíme přece tak klidně .... Steward nám ještě rychle rozdává zcela nepotřebné povlečení a pak se již i se svou rodinou barikáduje v kupé č.2. Ještě předtím však uzamkne veškeré dveře, kterými se dá z vagónu vystoupit, řetězy s visacími zámky, neboť poznal Matese a obětuje lůžkový vagón, aby před ním zachránil zbylé cestující.
Vlak se rozjíždí, vypuká bujará zábava, cestující v ostatních kupé se začínají objímat a modlit, ty odvážnější již u Kolína začínají netrpělivě vyhlížet Poprad.
Okolo jedné ráno zábava vrcholí. Dostávám konečně tu správnou žízeň, a tak dopíjím i jinak nekonzumovatelný Koudelkův Jablečný destilát. První odpadá kupé č.3, kde alkohol a hory žrádla vykonaly své. V dalších kupé teprve zábava začíná. Teta pěje trampské písně až drnčí okna, Buchvaldek se proměnil v hlídacího psa - jogína, Statek v náměsíční agónii bloudí vagónem a mluví nesrozumitelnou řečí, Mates provádí důkladnou a opakovanou kontrolu všech kupé, včetně těch, kde spí ostatní cestující a nezastaví ho ani steward. Nese totiž Kubrtovi důležitou zprávu, a co kdyby byl právě u stewarda v kupé.
Největší problémy má steward s kupé č.4, kde je večírek v plném proudu a k jeho ukončení nestačí ani 10 opravdu posledních varování. Konečně však okolo páté Velorex club usíná. Steward si bere poslední Rohypnol a netrpělivě vyhlíží Poprad.
POPRAD
Konečně dorážíme do Popradu, steward zhluboka oddychuje a začíná vyloďování Velorexů. Po večírku nejsem v optimální formě, a tak začínám odvazovat úplně jiný Velorex. Než se úplně vzpamatuju, jsou všechny Velorexy na peróně, a začíná celní odbavení. Skoro všechny posádky projdou celní kontrolou bez problémů, jenom Koudelkova plná moc vyráží slovenskému celníkovi dech: "Takovýchto papierkou si napíšem treba tisíc" durdí se celník. Můj šofér s elegancí sobě vlastní, konkuruje milým, lež přiblblým úsměvem a donutí celníka k závěrečnému kompromisu: "Choďte do riťi, čo s Vámi mam robiť ....." Poslední překážka překonána, můžeme vyrazit pokořit Slovač třemi koly.
Jakožto nejzkušenější cestovatel a klubový lingvista (odborník na řeč) se ujímám nesnadného úkolu najít v Popradu otevřenou směnárnu. Již po pár metrech zjišťuji, že moje jazykové schopnosti jsou dostatečné, a že stejně jako v jiných cizokrajných zemích se i zde plynně domluvím. Bohužel takovýto úspěch už mě nepotkává se směnárnou. Když se po 3 hodinách bloudění Popradem, vracíme na nádraží, odkud jsme vyjeli, tým je značně rozladěn. Jediným pozitivem bloudění Popradem bylo, že jsme zvolili Krhounka styčnou osobou pro styk s veřejností, neboť se plně osvědčil v charitativní oblasti. Na uklidněnou Dutý vaří kávu, neboť si pořídil velkokapacitní vařič. A tak než čekat na kávu s kofeinem, vyrážím do supermarketu, koupit si pár piv s alkoholem. Je čas udělat něco pro zdraví!
ON THE ROAD
Vyrážíme z Popradu, směr Spiš, stroj šlape jak hodinky a já si užívám každý metr. Když nemusím tlačit, mám obě ruce volné a dokážu toho plně využít. Bohužel po několika kilometrech se zdá, že pravý výfuk nás každou chvíli opustí, nezbývá než zastavit, a tuto drobnost opravit. Tým se v klidu kochá krajinou, Buchvaldek je na koni, my v pohodě opravujeme a posloucháme něco o debilech.
Po absolvování několika objížděk a výstup na Spišský hrad, zaháním žízeň deseti pivy, nedá se nic dělat, je to silnější než já. Bohužel svítí sluníčko, a tak si toho z prohlídky hradu moc nepamatuji. Jen to, že hrad se nejvíce líbil, Matesovi, Krhounkovi, Kubrtovi a Tetě, kteří převážnou část prohlídky provedli v hradní nálevně.
LEVOČA
Po klidné jízdě s drobnými opravami, dorážíme do Levoči, kde se Velorex club dělí okamžitě na dvě části: Žrouty - vináreň a Žíznivky - kaviareň. Bohužel obě skupiny nepostupují s prohlídkou města stejnou rychlostí, a tak se stává, že po setkání obou má skupina žíznivek velký náskok. Operativně přecházím do skupiny žíznivek, abych se je pokusil dohnat. Největší náskok má asi Mates, který řeší svůj stav únosem Kubrtova stroje, ztrátou klíčů (které ani nedostal) a červenou kartou pro svůj, roaming postrádající, mobil. Také Statek se drží v čele a drží pevně svůj slib Krhounkovi (ten, že nebude pít, když bude řídit) a s vědomím, že ten kemp už nemůže být daleko, si začíná číst v kaviarni ubrus. Já mezitím už terorizuju Pepu Bardotku, který je původem domorodec a přijel se na nás podívat a nezná příhodu se žralokem a kaprama.
Okolo osmé večerní vyrážíme do kempu. Statek je donesen do vozu, a s vědomím, že má na víc přibírá do vozu ještě Kubrta. V této sestavě ujíždí však zhruba 400 m, padá mu řetěz a zasekává se mu do mechaniky spojky. Naštěstí má zručného spolujezdce (Luďánek je opravdu sláb) a ten vše bleskurychle opraví a Kubrt si mezitím najde svůj unesený stroj i se spícím únoscem. A tak po dvou hodinách dorážíme do kempu vzdáleného 2 km.
KEMP
Příjezd do kempu není ideální, dýchavičností trpí především malolitrážní vrchařský Piňďův speciál, odmítá v příkrém kopci poslušnost i Statkův stroj, kde Krhounek vykonává funkci plynového poloautomatu.
Pak už je vše jak má být, chatky, sprcha a večírek na uvítanou.
Ti dva Italové, mladý slovenský pár a novozélandský horolezec, původně jistě chtěli prožít tento večer v klidném prostředí Podtatier jinak, bohužel neměli na výběr. Čekal je kolosální uvítací večírek s pásmem písní, chorálů, taškařic, který zakončil srdceryvný italský projev s následným vyhozením řečníka do vzduchu a opakovanou sérií kořalek. Při této příležitosti jsem mluvil již plynně italsky (s čínským přízvukem), ale Italové mi již bohužel vůbec nerozuměli. Členové clubu se již mezitím měnili - Mates v zrůdu Čakyho, Krhounek v číšníka, Mára v psa, a Statek v E.T.
Večírek byl zakončen besedou u chatek, která skončila okolo čtvrté ráno. To jsem již bohužel spal, a musím poděkovat několika členům klubu, že drželi chatku, aby nespadla. Po symbolické šťopičce vína totiž trošku chrápu ......
DEN - 2,07 ‰
Bohužel dnešní den pro mě nezačíná zrovna šťastně ..... Musím uklidit poblitou chatku. Nelze to ani svést na Koudelku, protože ten radši v noci, když zjistil můj stav, volil spánek v azylovém domě.
Na dnešní den je naplánovaná horská tůra, a tak hned po ranní hygieně (nevíte, co to bylo v tom zrcadle za Číňana??) snídám pivo a alpský rum. Už po cestě na toaletu jsem si povšiml, že mě zdraví spousta lidí a že je vůbec neznám. No nic, musím se s tou popularitou naučit žít.
Mezitím se již budí i ostatní. Nejrozkošnější je Teta a Buchvaldek, posádka, kterou nelze vůbec vzbudit. A za zmínku stojí i Statek, který sotva stojí, ale slib je slib a vypadá to, že i dnes bude řídit pouze střízlivý.
Po snídani a drobných servisech pomalu vyrážíme, a já konečně otvírám první láhev vína. Jedeme směr Poprad (už vím, kde je směnárna), a dále na Tatranskou Lomnici. Protože naše tempo (speciálně Koudelkovy sjezdy z kopců) nevyhovují Buchvaldkovi s Tetou, nasazují do trháku, bohužel jiným směrem, a tak se s nimi potkáme až večer. Mezitím dopíjím 1.láhev vína, otvírám druhou a panorama Tater, které se začíná po výjezdu z Popradu, už mám poměrně hodně rozmazané. Pokouším se ještě filmovat za jízdy, ale nejsem schopen stát na pevné zemi, natož za jízdy ve Velorexu a Koudelka propadá hysterickým záchvatům a snaží se mě násilím dostat zpátky do sedačky. Ani se mu nedivím, určitě nechce přijít o nejlepšího spolujezdce.
Na dojezdu do Tatranské Lomnice zjišťujeme, že opar velehor byl skutečný a lanovka naštěstí (hlavně pro mě) nejezdí. Stejně nemá vhodný spací vagón. Všichni si hluboce oddychli a pokračujeme na Štrbské pleso. Rozčarování z nejezdící lanovky mě tak zlomilo, že otvírám třetí láhev vína.
Zkoušíme zastavit několikrát na oběd, ale domorodci při pohledu na mě svorně tvrdí, že zde v celém okolí žádná čínská restaurace není. Nakonec zastavujeme v Tatranské polance, kde je restaurace, kam se smí i se zvířaty, všichni obědvají, ale já vzhledem k situaci dávám přednost pouze polévce a značné dávce spánku.
Výjezd na Štrbské pleso si opravdu vychutnávám. Otvírám 4.láhev vína, a zatím co náš stroj jede pouze na jeden válec, já jedu na plný chod. Buchvaldek sice tají co nás to zlobí, ale Koudelka se řítí 10 km pouze na 1.a 2. rychlostní stupeň. Konečně má malolitrážní jednobrko v kopcích konkurenci.
Procházka po Štrbském plese je pro všechny turisty opravdovou lahůdkou. Bohužel já s Matesem máme problémy s výškovou aklimatizací, a tak zůstáváme odpočívat v kokpitech našich strojů. Zatímco ostatní zmateně bloudí okolo plesa, těším se na večeři, kterou jsem celému týmu domluvil u personálu kempu. Brynzové halušky!!! Musím uznat, že to byl opravdu velký problém zajistit tuto národní specialitu pro celý tým. No kdo umí, umí.
Zpáteční jízda je sprintem na domluvenou večeři. Po 4. láhvi vína mi začíná být zima, musím uznat, že mi vysokohorská turistika nedělá dobře. Za jízdy občas cítím, jak mi starostlivý šofér kontroluje tep a porovnává ho s četností explozí v našem jediném funkčním válci.
Brynzové halušky všem chutnaly a díky mě si všichni opravdu pošmákli. Kamarádka servírka sice nechápala, proč ze 14 porcí zbylo celých 10, ale víc jich opravdu Bob Zásuvka nezvládl vyluxovat a ostatní se bleskurychle rozhodli vyplnit žaludky raději tekutinou, než touto pikantérií. Servírka totiž všechny důrazně upozorňuje, že včerejšek se nebude opakovat a že dnes zavírá již ve 23.00.
Dnešní večer je díky galuskovému teroru daleko klidnější, Italové odjeli na léčení, Novozélanďan uprchl raději do lavinového pole a mladý slovenský pár měl v podvečer první stání u rozvodového soudu. A tak servírka může klidně již ve 2.00 zavírat. My zítra pokračujeme dále a kemp si zřejmě zhluboka oddechne a vrátí se do něj turisté.
DEN - 1,27 ‰
Dnešní ráno je mnohem klidnější než to předchozí, a tak se neohroženě vydávám do sprchy. Na záchod můžu díky včerejším brynzovým haluškám zapomenout, a tak již po pár minutách můžu v klidu posnídat svoje 1.,2.,3.,4.,5.,6., a 7.pivo. Nemusím nijak pospíchat, protože Velomyšák odjíždí do Levoče pro nový alternátor, a tak můžu zvolit pro snídani pomalejší tempo. Ještě, že náš stroj je v pořádku, je vidět, že Velomyšák s Blažusem jsou opravdovými nováčky, dobíjení je opravdu banalitou malolitrážníků. Postupně se ke mně přidávají Mates,Krhounek a 3 dny rozjetý Kalous. Tato sestava dává tušit, že nám dnešní jízda pěkně uteče.
Bohužel jsme netušili, že se naše snídaně protáhne až do večeře. Po odstranění Piňďovi poruchy, již těsně před odjezdem, Koudelka zjišťuje, že náš stroj nepochopitelně nedobíjí. Oprava trvala 6 hodin, a i když jsem navrhoval několik možných řešení, jediné co se opravdu podařilo byl gigantický Krhounkův cvrček. Navíc Kubrt s Balounem nervózně pokukávali co chvíli po Matesovi s Kalousem, nevěda v jakém stavu se jim jejich zátěže vrátí.
A tak nakonec okolo sedmé večerní vyrážíme směr Lipt.Mara, pomalu se smráká a kromě nás přestává dobíjet i Dutý stroj. Oba šoféři ve snaze neutratit ani jednu mA nazmar si přísahají, že za žádných okolností nerozsvítí. A to ani na dálnici. Naštěstí jízda v úplné tmě nedělá mému šoférovi problémy, a tak se co chvíli odrážíme zpět do jízdní dráhy od svodidel nebo dopravních značek. Naštěstí nás po 50 km dojíždí Statek se Cvrčkem (kterej má Krhounka jak pětikorunu) a celý zbytek cesty nám svítí, a tak občas aspoň trefíme směr jízdy ostatních. Stále se smráká, nervozitu řeším láhví vína, snad po druhé láhvi posvítím našemu stroji alespoň očima. Druhá nesvítící posádka nemá takové problémy, neboť palubní navigátor Bob Zásuvka, původem malorolník, se umí pohybovat v polích po tmě opravdu brilantně.
Okolo jedenácté dorážíme konečně do kempu na Lipt.Marě, a obratem se musím zavlažit. Tým se tradičně dělí na dvě skupiny, avšak oproti zvyklostem v kempu zůstává Teta, Mates a Krhounek, kteří vzápětí podnikají záludný útok na týmovou spižírnu a v mžiku padají veškeré zásoby alkoholu. Teta v rabovací agónii vypíjí i půlku nádrže svého stroje se směsí benzínu a Castrolu TTS, a tak celý kemp v noci uslyší cirkulárku.
DEN - 1,06 ‰
Je podmračené ráno. Nikdo z kempu se nevyspal, ale my s Tetou ano. Pravda, Teta po konzumaci benzínu trochu chrápala, ale dalo se to přežít. S hrůzou zjišťuji, že jsem si zatím ani jednou na Tour neaplikoval svoji denní dávku prášků na vysoký krevní tlak. Nedá se nic dělat, z důvodu nezanedbání správné léčby, aplikuji si prášky za všech 5 dní najednou.
Hned po té, vyrážím na recepci. Je opravdu neskutečné, kolik dotazníků je třeba kvůli 6 hodinám spánku vyplnit. Jako inteligent výpravy mi připadá nemilá povinnost vyplnit všechny tyto dotazníky i za většinovou negramotnou část našeho týmu. Opravdu nejsem schopen pochopit, proč na recepci chtějí vědět naše čísla bot (Teta 46!!), krevní skupiny (Mates O RUM+) a IQ (já 14,6) a u Balouna dokonce počet šprušlí a výrobce.
Po vyřízení hromady zbytečných formalit, vyrážíme do Lipt.Mikuláše, abychom konečně vysadili Boba, který byl z výpravy vyloučen pro špatnou životosprávu a nadměrnou konzumaci žrádla.
Po tom, co jsme se definitivně přesvědčili, že Bob skutečně odjel, jsme si všichni oddechli a oslavili to společnou žranicí z dovedně ukrytých zásob, které se Bobovi nepodařilo objevit. A tak Dutý zouvá pneumatiky a vytahuje z duší štangle salámu. Buchvaldek z doutníků výfuků klobásky a posádka Piňďa, Blažus kýtu šunky, kterou maskovali za nefunkční alternátor.
Pak už ale neprodleně vyrážíme směr Orava, aby si to Bob ještě náhodou nerozmyslel a řítíme se vstříc horské etapě.
Již po prvních metrech v kopci, ale Piňďa zjišťuje, že se jeho stroj změnil v malotraktor a že bude zřejmě rychlejší, když ho budou tlačit. Na první horské prémii stroj definitivně vzdává svou funkci a zadírá svůj jediný, ale statečný válec. Schází se lékařské konzilium, jedna polovina navrhuje motor utratit, druhá mu dává 20% šanci. Teta se ještě pokouší povzbudit stroj lesním sexem, ale tomu již není pomoci. Tým se opět musí rozdělit na dvě skupiny, a tak první průzkumná a ubytovací skupina, vedená mnou, vyráží směr Trstenná. Druhá skupina se zatím věnuje oživení malolitrážního neduživce.
Po 10 km jízdy definitivně bloudíme a vedení průzkumné skupiny je mi nepochopitelně odebráno a svůj žal se rozhoduji utopit v pivu. Kubrt, proviantní šéf pojízdného grilu, musí sehnat večeři a nekompromisně si razí cestu do širokodaleko jediného supermarketu.
Po čekání na druhou skupinu na náměstí v Trstenné, kde si krátím čas besedou s občany, je po 2 hodinách náš tým opět kompletní a společně vyrážíme do termálních koupelí v Oravici. Měl jsem velkou radost, jízda Oravou byla triumfální, mnoho občanů se doslechlo, že tudy budu projíždět a přišli mě pozdravit.
Oč radostnější byla podvečerní jízda, tím záludnější byly intriky maďarskoromského správce kempu v Oravici.
Ten zjistivše, že ho náš tým nepoctí svojí návštěvou a po té, co mu Teta vysvětlila, jak že je to s jeho sexuální orientací , nelenil a rozhodl se zmobilizovat místní žandáry k nočnímu zákroku. Velorex tým, ale nelenil a ač stínově podporován zbytkem vesnice, včetně hajného i primátora, rozhodl se ustoupit do tábořiště na břehu říčky. Tábořiště mělo ale menší vadu. Vlastně dvě. Žandáry a medvěda. Toho jsme na rozdíl od těch prvních neměli tu čest poznat, i když Statek tvrdil, po mém usnutí, že je někde nablízku. S žandarma to bylo o poznání horší, ale vše jsem opět zachránil já, neboť když mě pánové uviděli, pochopili, že jsme ústav sociální péče na výletě a uvědomili si, že ten den ještě neudělali dobrý skutek. Po příslibu všech, že mne hned ráno ze zdejšího kraje odvezou, policisté s vidinou zažehnání nejhorší katastrofy, která je kdy mohla postihnout, spokojeně odjeli a my se mohli s klidem pustit do Kubrtem připraveného barbecue.
DEN - 1,98 ‰
Dnešní noc byla klidná, medvěd nakonec nepřišel, a tak můžeme v klidu vyrazit do termálních lázní. Doufám, že zdejší léčivé prameny postaví aspoň trochu na nohy mé chatrné zdraví.
Již při vstupu nás čeká báječná zábava a zjišťujeme, že naši polští sousedé - důchodci mají na svůj věk podivuhodně dobrou kondici, kterou však využívají především ke sprintu na lehátka, na která bude za 20 minut pršet. Celý tým se noří do bazénu s vodou 38 C, prohříváme si naše vytvarovaná záda z anatomických sedaček našich strojů a já zjišťuji, že tento druh termálních koupelí není vhodný pro kardiaky. Abych si koupelí nezpůsobil komplikace svojí precizní léčby, přecházím obratem na léčbu kioskovou, proplachovací.
Asi po hodině se schází celý tým v kiosku, začíná lejt, jak z konve a vyrážíme směr Polsko. Při zastávce v Trstenné, kde nás hodný okolojdoucí řidič kompletně vypláchl otevřeným okýnkem, nám dnes poprvé praská spojkové lanko (dnes to nebude zdaleka naposledy). Problémy má i Statek, ale jeho šikovný spolujezdec jako vždy vše spravuje a řítíme se na hraniční přechod. Dobití dalšího státu musím oslavit, a tak otvírám 1.láhev vína. Výlet Polskem bude jistě milým zpestřením před večírkem v Čadci.
Jízda Polskem mě tak uchvátila, že při zastávce ve skanzenu (kam nikdo nejde) kupuji domácí sýr (který nikdo nejí...). A otvírám 2.láhev vína.
Situace se radikálně mění zhruba po 50 km jízdy, kdy Kubrt zjišťuje, že pokud zastaví, originál Bárta, mu vypoví poslušnost a s vědomím nutnosti ujet ještě 120 km na večírek v Čadci, startuje svoji RZ. Nepodaří se ho zastavit ani polským a slovenským celníkům, kterým na hraničním přechodu nedává žádnou šanci. Kupodivu jediný mu sekunduje Piňďa, který je v rovinatém Polsku se svým strojem na koni. Zhruba po hodině jde do trháku Mára se Statkem, hnáni vidinou veselého večírku a celý tým je během hodiny roztažen po celém Polsku.
Za kratší konec tahá bohužel naše skupina, dezorientovaná polským dopravním značením a praskající spojkovým lankem. Ale i tak konečně okolo sedmé večer dorážíme na hraniční přechod.
Na hraničním přechodu, ale zažíváme šok. Po vyřízení všech celních formalit, že jsme se spletli a že Čadca z tohoto přechodu není 20 km, jak jsme se domnívali, ale 150, což je o 30 méně než ráno. Do toho všeho Koudelkovi definitivně prasklo spojkové lanko. Jsem totálně na dně, vysněný večírek v Čadci se mění v bloudění nočním Polskem, nelze jinak musím okamžitě otevřít další láhev vína a vydat se do deliria. To je bohužel jediné řešení, jak lze další transport vydržet.
Zhruba okolo jedenácté dorážíme totálně zhuntovaný do Čadce. Musím uznat, že nám tady Jožo s celou rodinou připravili špičkové servis, hlavně co se týče borovičky. Jsem tak zničenej, že si to musím okamžitě vynahradit na baru. Zhruba okolo jedné ráno zábava vrcholí. Všichni členové Velorex clubu a Jožovi rodiny se postupně odebírají do borovičkového háje, a tak není divu, že skoro nikdo není schopen zjistit, kde máme stroje, kam jedeme spát, kde je nahoře a kde dole, jestli je den nebo noc. Korunu všemu nasazuje Krhounek, který ve snaze obstarat si polštář na spaní, podkládá si nemohoucí hlavu květináčem i s kytkou.
DEN - 4,86 ‰
Dnešní den nezačíná vůbec šťastně, probouzím se kdesi v Čadci, naštěstí v posteli a ne v chlívě nebo na hnoji. Ze včerejšího večera si bohužel pamatuju pouze první dvě lžíce guláše.
Po chvíli oživování totálně zhuntovaného těla, zjišťuji, že naštěstí v ostatních místnostech spí v roztodivných pozicích, většina týmu. Bohužel si nikdo nemůže vybavit, kde to vůbec jsme a jak jsme se sem vlastně dostali. Kde jsou naše stroje spolu se zbytkem týmu nemáme ani páru. Snad se nám je později podaří objevit, protože zůstat tady, by mě jistojistě stálo život, a to by matka rozhodně nepochopila.
Po chvíli přichází majitelka domu a omlouvá se, že netušila, že přijede čínský zájezd, a ptá se mě, kde jsem se tak dobře naučil česky. Naštěstí vyrážíme hledat stroje, a tak nemusím lhát o tom, jak jsem vyrůstal jako chudý chlapec na předměstí Ho Či Minova města a jsem nevlastním dítětem samotného Mao Ce Tunga.
Po hodinovém bloudění naštěstí nacházíme jak stroje, tak zdecimovaný zbytek výpravy. Krhounka nacházím ještě s květináčem pod hlavou, bohužel už bez květiny. Ale pak už moje myšlenky patří pouze snídani. Je dobré nezačínat nový den s prázdným žaludkem, člověku to způsobuje slabost a někdy se mu i podlamují kolena!! No, borovička není možná tou správnou volbou, ale kafe mi na můj vysoký krevní tlak nedělá vůbec dobře. Navíc mi ji servíruje ochotný Jožo, a tak se nesluší odmítnout. Po třetí borovičce, ale zjišťuji, že ač 10 hodin ráno, začíná se pomalu stmívat. Ostatní členové týmu řeší snídani kávou a sodovkou, někteří pro jistotu nesnídají vůbec. Po páté borovičce zjišťuji, že členů týmu neustále ubývá. Jožo je však na svém místě a nesluší se hostiteli odmítnout, a tak vesele pokračuji v konzumaci. Po šesté borovičce propadám lehké depresi, zůstali jsme s Krhounkem a s Jožem sami, zbytek týmu zmizel i se stroji neznámo kam. No, nebudu z toho dělat vědu, oni si nás najdou, nerad přerušuji dobře započatou práci.
Sedmou borovičku piju na žízeň, a se slušností sobě vlastní trpělivě odmítám další alkoholické nápoje. Bohužel Jožo se nedá přemluvit. Ač skoro zapřísáhlý abstinent, nezbývá mi než se podvolit nadvládě borovičky. A výsledek na sebe nenechá dlouho čekat - po osmé borovičce je mi už téměř všechno jedno ..... Kde budu spát? Kde jsou ostatní? Jaký mám tlak, hemoglobin a krevní obraz? Tep pomalu ochabuje, pomalu se snižuje až na 1O za min., ale ještě stále zatím plynule dýchám. Po deváté borovičce zjišťuji, že už jsem úplně jinde, Krhounek zmizel nevím kam a Jožo neúnavně nalévá další a další borovičku. Nedá se nic dělat, musím přepnout na Autobohouše, ale ten bohužel abstinent není.
Ztěžka zaostřuji Joža, pomalu mi mizí v mlžným oparu. Jedenáctou a dvanáctou borovičku pije Autobohouš na žízeň, nemá to jednoduchý, odjížděj mu oči v sloup, ale nakonec to zvládne, ale pro jistotu zkouším přepnout zpátky na Bohouše. Při čtrnácté borovičce mi Jožo vyráží dech s tvrzením, že by si dal něco k pití, lebo je smedný jako ťava. Abych mu udělal radost, dávám si s ním patnáctou borovičku, ale bohužel nejsem schopen zvednout ruku, abych si s ním ťuknul. S vypitím šestnácté borovičky se definitivně odebírám do deliria tremens. Jožo je bohužel neúnavný, ale já po konzumaci sedmnácté borovičky nejsem schopen zjistit na jaké jsem planetě.
Najednou se, z mlhy borovičkového oparu, zjevuje Dutý s Balounem. Konečně záchrana!!!! S posledním zbytkem vědomí cítím, jak mi měří puls a jako zdáli zaslechnu Balounův hlas: "Máme kliku, ještě dejchá". Cítím, jak se mne snaží nadzvednout a někam odnést. Na rozloučenou slyším z dáli ještě Jožkův hlas: "Tak čo,Bohůš, začneš už konečně volačo piť?" Další mé vzpomínky z toho dne jsou značně útržkovité a chaotické. Po chvíli registruji denní světlo i to, že jedu ve Velorexu. Začínám mít halucinace. Řidič se mi proměnil ve štafle!! Ještě registruji, jak zastavujeme u nějaké pumpy, kde jsou ostatní naše stroje. Jakmile zastavíme všichni členové týmu hledí vyděšeně na mě. Opravdu nechápu,co na mě vidí.To je daň té prokleté popularitě. Bohužel zároveň zjišťuji,že nejsem schopen otevřít ani dveře Velorexu a ani ujít, byť jen jeden jediný krok sám. A tak se za přispění všech vyděšených členů týmu nakonec dostávám do našeho Velorexu. Koudelka si vzteky kouše nehty a v předtuše toho, co ho čeká, zobe jeden Valetol za druhým, aby si dodal odvahu na jízdu.
Mezitím již v bezpečí kokpitu Velorexu sleduji nechutnou scénu, kdy Teta a Buchvaldek se snaží naložit úplně zdemolovaného a na asfaltu ležícího Krhounka do Statkova Velorexu. Krhounek je na maděru, jsem znechucen, nechápu proč pije, když to nemá pod kontrolou. Nechápu, že si nevzal příklad ze mě!! Já jsem v pohodě!!
Po chvíli se konečně rozjíždíme směr Čechy, ale moje lihové koma mi bohužel nedovoluje bedlivější sledování trasy. Vzniklou situaci se snažím řešit spánkem, ale nedaří se mi to, protože Koudelka neustále hledá gumycuk, nebo mě vztekle mlátí pěstí. Nakonec však přeci jen zaberu a sjíždím v mírném předklonu do podpalubního prostoru.
Probírám se naštěstí až na česko-slovenském hraničním přechodu, kde mě celníci nemohou identifikovat a neustále se dožadují vstupního čínského turistického víza. Ze všech sil se jim snažím odpovědět, ale jsem schopen vydávat pouze primitivní zvuky a navíc se mi členové týmu snaží zabránit vystoupit z Velorexu, což by byl stejně zřejmě obrovský problém. Situaci zachraňuje Dutý, který v mých dokladech nachází moje papíry na hlavu a průkaz alkoholika, což celníky definitivně přesvědčí. Cesta k matce je volná !!!!!!
Při sjezdu z hraničního přechodu se mi po delším boji daří dostat, byť jen na chvíli, k posledním zbytkům vědomí. Zároveň se na chvilku zbavuji pout z gumcuků, kterými jsem byl členy týmu připoután ke konstrukci Velorexu, neboť měli strach, že až se probudím, budu chtít zaplatit a odejít domů k matce. A to by u jedoucího Velorexu nedopadlo určitě dobře. Děkuju kamarádi !!!! Nabité svobody a vědomí, využívám netradičně bleskurychle a okamžitě začínám škrtit Koudelku, kterému je úplně jedno, že jsem v deliriu a že jsem kromě miliónů mozkových buněk nechal někde na Slovači i videokameru! Neboť Koudelka i po desetiminutovém škrcení odmítá prozradit, kde je moje videokamera, rozhoduji se tuto situaci řešit jasně a okamžitě - sebevraždou!! Okamžitě se rozhoduji, že vyskočím za jízdy a pokud najdu nůž, ještě se pro jistotu při skoku podříznu. Ať je konec mému hnusnému a bez kamery i nudnému životu!
Smůla se mi dnes bohužel lepí na paty, a tak než se rozhodnu na kterou stranu chci vlastně vyskočit, Koudelka prudce snižuje rychlost z 30 km/h (řítíme se z kopce) až se mu nakonec podaří zastavit. Okamžitě jsem za pomoci Statka zpacifikován zpět do vozu, znovu kompletně zgumycukován a úplně odzbrojen. Navíc je mi na uklidněnou nabídnuto platíčko Valetolu, které ale hrdě odmítám. Nesnáším návykové látky.
Po chvíli dojíždíme zbytek týmu. Pro znovuobjevení své kamery volím tentokrát variantu demonstrace síly. Abych všem dokázal, že to myslím vážně, na nejbližší zastávce knokautuji nejprve žlutý, a po zjištění, že to nemělo žádný vliv, vzápětí i zelený odpadkový kontejner. Bohužel jsem vzápětí znovu spoután a pod pohrůžkou protialkoholní léčby transportován zpět do vozu. Zbytek cesty proto raději trávím vydatným polohovým spánkem, halucinacemi a občasným slintáním na klubovou mikinu.
Probírám se až na obědě v motorestu kdesi za Valašským Meziříčím s obličejem v polévce. Na větší jídlo jsem již sláb, dnešní přísun tekutin jsem již vyčerpal, a protože polévka příjemně hřeje a romanticky šplouchá, pokračuji ve spánku. Tým mezitím nakládá opět na asfaltce spícího Krhounka, mého slabšího partnera z dnešní snídaně. Spánek v polévce mě natolik vyčerpal, že nezbývá než aby se mě opět ujal tým veterinárních ošetřovatelů a dopravil mě do vozu. Na parkovišti se se mnou snaží pozdravit manželská dvojice z Dánska. Nejprve myslím, že to, "že tohle teda ještě neviděli", patří naším strojům, ale z jejich vyděšených pohledů zjišťuji, že mluví o mě. No,no, nedivte se, bejt ožralej jako Dán umí dneska kdekdo, ale bejt ožralej jako Bohouš, to chce poměrně velkou dávku odvahy a sebeovládání. Jo, adrenalinový sporty, to je moje hobby.
Po několika dalších hodinách jízdy, za úplné tmy, která se mi tentokrát již nezdá, se několikrát morálně a mentálně pokouším vrátit mezi Homo sapiens, ale nedaří se mi. Naštěstí kolem jedenácté večerní konečně dorážíme do Horní Dolní a celý Velorex tým okamžitě vyráží rychle doplnit tekutiny. Tento problém jsem již naštěstí ráno vyřešil, a tak se snažím stabilizovat tělní funkce, zhmatatelnit puls a dostat oči zpátky do hlavy. Jsem stále opravdu sláb a svoji přítomnost na dojezdovém večírku předvádím pouze fyzicky, duševně jsem již několik dlouhých hodin na planetě Ťap, Ťap. Spánek posiluje, a tak si podkládám padající hlavu stolem. Pro jistotu!!
DEN - 1,01 ‰ - ode dneška NEPIJU!!!
Probouzím se v neznámé krajině, před neznámou restaurací, na jiném místě a v jiném státě, než jsem včera vstával. Nechápu, jak se to mohlo vůbec stát, měl jsem pocit, že mám všechno pod kontrolou. Záhy si uvědomuji, co je dneska za den a že k matce už mi zbývá jen pár mil. S vědomím, že domácí preventivní lékařská prohlídka by mohla po včerejšku vykazovat jisté odchylky od normálu, obratem přecházím na návratovou životní filozofii. Již nikdy alkohol!! Zároveň konzumuji zbytek prášků na tlak, dělám si 30 dřepů, 20 kliků a po obnovení základních tělních funkcí vyrážím jogovat. Jsem rád, že jsem se počínaje dneškem vypořádal s přízrakem alkoholismu a na oslavu piju litr mléka na ex. Vyrážím také do Jednoty na nákup ovesných vloček, pohanky, sójy a ekologických mléčných výrobků. Bohužel nemají podmáslí ani kozí mléko. Jaká škoda!
Po probuzení ostatních spících před restaurací, jedeme do Horní Dolní, kde zbytek týmu dospává včerejší oslavu a místo před restaurací se jim nezdálo dostatečně reprezentativní. Dovídám se také, že Teta Chrpa opustila krátce po půlnoci naši výpravu, zlákána nočním čundrem a ač pronásledována samotným Buchvaldkem, maskována tu za jelena, tu za smrk, neodolala lákadlu domácí sprchy. V Horní Dolní zbytek týmu zatím snídá, někteří dokonce pivo, což považuji za zvrhlost nechutnou odpornost. Snažím se jim dobrým příkladem pití mléka ukázat správnou cestu,ale jsem okamžitě označen za blba a vzápětí i zmasakrován.
Po snídani vyrážíme na hrad Pernštejn. Já osobně bych raději jel přímo domů, ale můj stav není ještě v normálu a tak přijímám tento azyl. Na Pernštejně Mates s Krhounkem okamžitě vyráží na prohlídku vinoték. Zbytek výpravy rozpoutává u stánků žraso. Jinak mě prohlídka hradu nijak zvlášť nezaujala, obrazy mají rozmazané, stěny, strop i podlaha se jim podivně kinklají. Kolena se mi podlamují, potím se jak prase a vysoký krevní tlak se mnou lomcuje jako vichřice. Naštěstí prohlídka po 90 minutách končí a já vyrážím jako blesk ke stánku. Bohužel mléko, kefír ani podmáslí nemají, a tak svůj neutěšený stav řeším 10 sodovkama na ex. Ještě při nasedání do vozu je mi na parkovišti povědomí místní zřízenec, který vybírá parkovné. Při bližším zkoumání ale zjišťuji, že je to Mates, který ve vinotéce rozhodně nezahálel. Po chvilce vyrážíme směr Praha, můj stav se stabilizuje, nemohu se již dočkat tepla rodinného krbu s matkou, moje touha po domově se zvyšuje s každým ujetým kilometrem. Nechápu, proč už dávno nejsme doma. Pořád chce někdo zastavit na pivo, nechápu, proč se nenechají léčit, když je to silnější než jejich vůle.
Večeříme ve Slovošově, dnes to bohužel do Prahy nestihneme. Kromě mě všichni pijí odporný alkohol. Já ale poučen zejména včerejšími událostmi, piju pouze nealkoholické nápoje, jím vegetariánskou večeři a kávu si pro jistotu raději nesladím. Nový životní styl mi plně vyhovuje, dnes večer jsem poprvé na dovolené skutečně střízlivej, jaká škoda, že nám to zítra končí.
Při usínání na břehu romantického rybníka slyším i poprvé kuňkání žab a cvrkot cvrčků. Bohužel je jeden slyšet abnormálně nahlas. A zrovna dneska nemůžu usnout. Že bych to s tím mlíkem přehnal?
DEN - 0,01 ‰
Dneska se poprvé na dovolené probouzím ve stavu, který se mi ještě nepoštěstilo zažít. Mám čistou hlavu, dokonce žádné halucinace ani motolice, prostě paráda. Je to zřejmě výsledek mé včerejší bleskové změny životosprávy!! Hanba démonu alkoholu, třikrát hanba!!! Už teď je mi jasné, že jsem vyrazil správným směrem, jsem na sebe pyšný. Začínám pomalu balit, dávám věci do vozu a nechápu, kde se tam vzalo tolik prázdných plechovek od piva, prázdných lahví od vína a nedopalků z cigaret. Musím tomu Koudelkovi promluvit do duše, ať se trochu krotí. Hned po ranní rozcvičce a joggingu usedám do vozu, ze kterého vystoupím pouze a jenom v Praze.
Ale hned na první zastávce opatrně porušuji svůj slib a vyrážím si koupit čokoládu, abych zastavil nastupující cukrovku. Po druhé a naposledy vystupuji ještě na obědě v Čáslavi, kde si poprvé za celou dovolenou vychutnávám jídlo. Dokonce si pamatuji, co jsem si objednal. Ještě zbývá natočit pár posledních panoramat pro matku na šťastně objevenou videokameru (měl jsem ji celou dobu přes rameno) a vzhůru na Prahu! Snad mi matka po změření tělních funkcí, neudělí za tuto dovolenou černý puntík, jako někteří členové Velorex týmu. Musím fakticky zvážit, jestli příští dovolenou nepojedu jenom na poslední dva dny, které jsem si opravdu vychutnal, bohužel to také byly jediné dva dny, které jsem si z naší dovolené pamatoval.
Takže milí čtenáři, pijte mléko, jezte makrobiologickou stravu a příští rok (pokud mě matka pustí a nebudu mít zaracha) na našich (ale i evropských) silnicích 2.a 3. třídy na viděnou (pokud budete mít štěstí, že nebudu zase úplně na sračky)...........!!!!!!